Návrat z nicoty

Takovou sílu ducha, kdyby měl každý, tak neexistují sebevrazi a ani vrazi. Každý, kdo si tuto knihu přečte, pocítí novou chuť do života, pocítí vděčnost, že je relativně zdravý, a že pro rozhýbání svého těla mu ráno stačí jen káva. Tento neskutečně silný příběh vypráví život – neživot, 12 letého chlapce, který si sám sebe uvědomí po dlouhých letech postižené mysli a nechápe, jak mu jako malému dítěti mohou růst vousy, a proč není doma s rodiči.

Martin Pistorius byl docela obyčejný, dobře se učící chlapec z Jihoafrické republiky, který tvrdí, že byl introvert a nijak z davu nevynikal. V tomto věku přišel den, kdy ho rozbolelo v krku, následně dostal migrénu a během jednoho roku kompletně ochrnul a dostal se do vegetativního stavu. A protože zázraky se dějí a on dlouhých 9 let „spal“, tělo pochopilo, že je již dostatečně „odpočaté“ a chlapce přivedl v roce 2000 zpět k vědomí.

Ve své knize Nám Martin popisuje strhující a naprosto neuchopitelné záblesky „života“ z doby, kdy byl pouze si sám sebe uvědomující bytost, která nemohla dát nikterak najevo, že je zde stále s Námi. Že je uvězněn ve vlastním těle, které ho neposlouchá, nefunguje a nedovoluje mu se spojit s rodinou a lékaři. Barvitě se Nám vynasnažil popsat jaké to je, když jste plně při vědomí a nezmůžete nic. Jste jako zalití v betonu a chce se Vám křičet. Jste za očima ve své tiché cele.

V prvních krůčcích svého uvědomění se, zpět do Naší reality, se mu podařilo pouze kývat lehce hlavou do strany a zvedat pravý koutek úst, a nebýt neskutečně senzibilní a emočně založené zdravotní sestry, která si toho všimla, a vnímala ho stále jako lidskou bytost, a ne jen jako IMBECILA, který už to nerozchodí, tak by se z té cely již nikdy nedostal.

Je neuvěřitelně těžké pro Nás „normální“ zdravé lidi si představit, že si nemůžeme žádat. „Osolte mi prosím to jídlo“ nebo „Mohl byste mě posunout? Po celém dni sezení mě již bolí zadek“. Některé situace jsou naprosto legrační, protože tak Martin chce, aby to bylo vnímáno. Jako fakt, že se z ničeho nesmíme po*rat. Třeba když si sestry okolo něho vypráví své mimomanželské historky, nebo že si před ním lidé uleví, jako když z děla střílí 😀 Prekérka nastává ve chvíli, kdy ho špatně sestra usadí a Martin si doslova sedí na vejcích. Celý den!

Takto odlehčuje celou vážnost situace.

Pamatuje si na události, jako když se Nelson Mandela stal prezidentem Jihoafrické republiky v roce 1994 a na šokující smrt princezny Diany v roce 1997. Byl si také bolestně vědom toho, že život jeho rodiny šel dál bez něj.

Nicméně je to tak příšerná zkušenost, kterou si nedovedu stále představit natolik, abych od nynějška děkovala denně Vesmíru, že se mám tak, jak se mám. Brečela jsem. Hystericky. Ty časy, kdy Martin líčí, jak ho všichni přehlíželi, protože měl v kartě napsáno IMBECIL, protože je to vážný postih, ze kterého není návratu a slyší všechny okolo sebe a nemůže dát najevo, že není jen kořenová zelenina do polévky ale že tam stále s nimi je. Uvnitř je to stále milovaný syn, který chce zpět domu. Při těchto větách, kdy by se rád vyznal jedné sestře, jak moc jí miluje, jak chce obejmout mámu, která už boj vzdala a chtěla ukončit i svůj život, protože selhala. To jak moc chce poděkovat tátovi, protože už 9 let ho denně opečovává a neztratil ve svého syna víru. Chce, tak moc chce.

„Jsem jen pokojová květina, co se musí jednou za 2 dny zalévat.“

Takhle Martin bezmoc popisuje.


Ale jak jsem již zmínila, zázraky se dějí. I přes neidentifikovatelnost onemocnění, které Martin prodělal, se vzbudil a je dnes šťastným manželem. Nechodí, má kolečka, ale což. Chůze je už jen maličkost oproti tomu úsilí, které musel vynaložit, aby se s realitou opět spojil. Žije, učí se a miluje.

„Skvěla práce Martine!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *