Jak ti visí?

Náhodou jsme o tento sport s mužem zakopli při konverzaci s kamarádkou a oba jsme se nadchli. Já tedy né, tak do morku kostí, jako přítel ale jsem nadšená ze samotné činnosti. Jako dítě jsem ráda lezla po stromech a když mě to lezení tak bavilo, proč v něm nepokračovat?

Co mě na tomhle sportu zasáhlo nejvíce je zapojení veškerých svalů v těle. Po druhém intenzivním lezení jsem dostala druhý den svalovou horečku a nikdy mě žádný sport nebolel opravdu od kotníků až po krční páteř jako tento 😀 Pocit, že jsem tu úroveň vylezla, byl k nezaplacení. Co překvapilo mou maličkost byl strach z výšek. Nikdy jsem s výškami neměla problém, ale když mě nejistil partner ale pouze naviják, tak jsem dospěla k názoru, že těch 12 metrů raději zpět dolů slezu, než abych svůj život svěřila do navijáku, který „Co když se nezasekne?“..“Co když to mají rozbité?“.. Neexistuje. Důvěru ve stroj nedám. Takže jsem slezla. Umřeli byste smíchy kdybyste viděli, jak se přilepená sunu dolů.

Jakmile mě muž jistí, tak to je jiná. Těším se až v sedáku hupsnu dolů, až se jak na houpačce budu odrážet. A že to teda raději celé vylezu, než abych spadla, sedřela si kolena a narazila si žebra. Zaťukám tedy 3x, že jsem ještě nespadla. Je to perfektní sport a já se vracím do svých dětských let!

Ten malý človíček v Nás beztak nikdy neumírá, jen na něho občas zapomínáme. Jakmile se k vnitřnímu dítěti vrátíme, tak budeme zase šťastní. Jako kdysi..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *